Tydeniksport | Změní ITF pravidla?

Psal se rok 1995 a tehdy katarskou bankou bohatě dotovaném ženském tenisovém turnaji WTA tour v německém Lipsku získala domácí hvězda Anke Huberová titul, aniž by musela hrát finále. Těsně před rozhodujícím duelem lipského klání se totiž druhá finalistka – Bulharka Magdalena Malejevová zranila. Pro diváky to bylo velmi nepříjemné, utratili poměrně velké finance za lístek na finálový zápas, ale ještě více to pochopitelně poškodilo pořadatele, televizní společnosti a sponzory. Však se také zraněná finalistka Magdalena Malejevová omlouvala donekonečna: "Moc mě to mrzí, že nemohu hrát finále, místní organizátoři tady vytvořily nádherné podmínky," říkala Magdalena Malejevová, která před finále v Lipsku dostala ještě vysoké teploty. Ani německou tenistku Anke Huberovou takové vítězství moc netěšilo, ještě hůře na tom byla ale televizní stanice ZDF, která finále z tohoto turnaje zařadila do hlavního pořadu dne Sport extra a živý přenos z finálového klání již dlouhodobě anoncovala.

Už tehdy, před osmnácti lety, začali byznysmeni – promotéři tenisových turnajů spolu s produkčními televizních stanic a vedením Mezinárodní tenisové federace ITF řešit, jak vyzrát na nemoci případných finalistek či finalistů. Jak prostě zajistit, aby fanoušci viděli své vysněné finále a všichni – tedy sponzoři, televizní stanice, promotéři turnajů se shodli na kompromisním řešení: "Co kdyby poražení semifinalisté nebalili kufry?" Jinými slovy, minimálně jeden poražený v semifinálovém klání by zůstal v místě turnaje i pro případ, kdyby se jeden z finalistů zranil či vážně onemocněl a nemohl k finálovému klání nastoupit. Jak již bylo zmíněno, tento problém byl diskutován již před osmnácti lety, ale zůstal stále aktuální. Od té doby činovníci Mezinárodní tenisové federace na turnajích tří nejvyšších úrovní ATP tour u mužů a WTA tour u žen, challengerových a futures turnajů napočítali přes pět stovek případů, kdy ve finále tenisového turnaje chyběl jeden z finalistů pro vážné onemocnění. Jak se to pořadatelé snažili nahradit? Především se snažili nahradit finále exhibičním zápasem, někdy také finalisté odehráli symbolicky dva nebo tři gamy a odstoupili ze zápasu. Mezinárodní tenisová federace ITF je z této situace bezradná, jelikož na podobná "nevydařená finále" doplácí. Ostatně, zmíněná katarská bankovní společnost se již v tenise neangažuje a nesponzoruje tenisové turnaje v Lipsku a Berlíně, které tím pochopitelně vypadly z elitní kategorie ženských WTA turnajů.

Nejen proto se ITF začala znovu zaobírat otázkou, zda by v případě zranění či onemocnění jednoho z finalistů nemohly takříkajíc "využít služby" poraženého semifinalisty. Nejvíce si přitom světová i národní tenisové federace kladou otázku, zda je takové případné finále regulérní. Přívrženci současného stylu mohou namítnout, že ve finále mohou hrát v tenise jen neporažení hráči či neporažené tenistky. Oponenti mohou kromě finančních záležitostí namítnout: "Kdo jiný by měl nahradit zraněného či nemocného finalistu, než ten, kdo s ním v semifinále prohrál." Ostatně, do hlavního turnaje se v tenisu dostávají i poražení finalisté z kvalifikace, jelikož občas se stává, že na turnaj nepřiletí všichni přihlášení hráči a tenistky. Takovým tenistům či hráčkám se říká "lucky losser" a občas se stávají dokonce vítězi turnaje. Je z toho pochopitelně velká senzace, tak proč by senzací nemohla být výhra poraženého semifinalisty? Neuskutečněné finále přeci vždy naprosto zruinuje pořadatele, a tak je možné že v budoucnu si poražení semifinalisté nebudou muset balit kufry. Tedy pokud dojde k dohodě mezi hlavními promotéry turnajů produkčními klíčových televizních stanic přenášejících tenisové turnaje – v Evropě především Eurosportu či Sport 1 (dříve DSF) a Mezinárodní tenisovou federací ITF. Rozhodne vliv manažerů a finanční zisky nebo si přeci jen tradičně konzervativní pořadatelé turnajů zachovají svoji tvář – tedy raději prodělají nějakou tu "tisícovku amerických dolarů", než aby ve finále hrál poražený finalista.

                                                                                    Václav Prokůpek